8. listopad 1620, Praha
Když se pražskými městy 8. listopadu po poledni roku 1620 roznesla zpráva, že vojsko povstalých českých stavů bylo na nedaleké bělohorské pláni na hlavu poraženo spojenými silami císařskými a německé Katolické ligy, leckomu z pražských měšťanů přibyly vrásky na čele. Již následující den znásobil obavy útěk krále Fridricha Falckého. Ten v nastalém chaosu opustil spěšně Prahu a odcestoval do slezské Vratislavi. Ve stejný okamžik vstoupili do města velitelé habsburského vojska s početným vojenským doprovodem. Ti z nejvyšších představitelů povstání, kteří v Praze zůstali, oficiálně v následujících dnech kapitulovali a do rukou vítězů odevzdali konfederační smlouvy.
Kariéra Pavla Škréty
Obavy jistě sdílel též nejvyšší úředník pražské mincovny, pražský mincmistr Pavel Škréta Šotnovský ze Závořic. A věděl proč. Jeho kariéra byla dlouho spjata s Kutnou Horou. Zde se stal v roce 1604 písařem kutnohorské mincovny a v roce 1608 dokonce mincmistrem. Z mincmistrovského úřadu byl odvolán za nejasných okolností v roce 1612. Bezpochyby však i nadále patřil k vlivným kutnohorským měšťanům. Po pražské defenestraci se přihlásil k ideálům stavovského povstání a byl jmenován jedním ze správců Kutné Hory, jednoho z nejbohatších měst českého království. Politická aktivita přinášela ovoce. Již na podzim 1619 se stal mincmistrem pražské mincovny. Můžeme pouze spekulovat, že k výnosnému úřadu mu dopomohl jeho bratr Daniel Škréta, vlivný právník, ekonom, člen Jednoty bratrské a také člen stavovského direktoria, tedy povstalecké stavovské vlády, za městský stav.
Císařské mince s portrétem Ferdinanda II. ražené po stavovské kapitulaci
Po 8. listopadu 1620 se ovšem situace zásadně změnila. Konexe, které dříve dopomáhaly k více či méně zasloužené kariéře byly nyní na obtíž. A Pavel Škréta si toho byl jistě vědom. Vždyť jeho bratr Daniel jako jeden z mála včas pochopil blížící se nebezpečí a uprchl do Polska, čímž si na rozdíl od většiny direktorů zachránil život. Mezitím vítězná katolická strana prověřovala domělé i skutečné prohřešky a odměňovala své věrné a také kariéristy všeho druhu. Bohatý úřad pražského mincmistra nemohl ujít její pozornosti. Někdy v průběhu zimních měsíců počínajícího roku 1621 byl Škréta z úřadu odvolán a na jeho místo znovunastoupil po více jak roční nucené přestávce Beneš Hübmer, zkušený odborník, který vzapětí poskytl cenné služby de Witteho mincovnímu konsorciu. To se následně neblaze proslavilo kaladou – drastickým znehodnocením měny na úkor nejširších vrstev obyvatelstva vedoucímu ke státnímu bankrotu.
Ve snaze zachránit pro sebe výnosný úřad začal Pavel Škréta razit císařské mince s portrétem a titulaturou Ferdinanda II. bezprostředně po stavovské kapitulaci. Ostatně neměl jako státní úředník na výběr, pokud nechtěl z úřadu odejít dobrovolně. Dokladem je několik vesměs vzácných mincovních zlatých i stříbrných nominálů se Škrétovou mincmistrovskou značkou v podobě dvojité lilie a letopočtem 1620. Škrétovo setrvání ve funkci i po novém roce dokládají ražby s letopočtem 1621. Jsou velmi vzácné, je proto pravděpodobné, že Škrétovo angažmá netrvalo dlouho, snad několik týdnů. V polovině března 1621 již v mincovně úřadoval Beneš Hübmer.
Bude se dražit výborně zachovaný exemplář Škrétova dukátu 1620
S letopočtem 1620 byly raženy také velmi vzácné dukáty Ferdinanda II. se Škrétovou mincmistrovskou značkou. Dnes je známo pouze několik málo kusů. O velké vzácnosti dukátu svědčí též skutečnost, že chyběl ve všech velkých privátních sbírkách českých mincí 19. a 20. století. O to potěšitelnější je skutečnost, že výborně zachovalý exemplář Škrétova dukátu 1620 pocházející z pozůstalosti velmi významného úředníka první Československé republiky a londýnské exilové vlády z let 1941–1945 bude dražen v naší 29. aukci. Výsledná částka dražby nebude jistě nízká, vydražená mince však bude ozdobou jakékoliv sbírky českých mincí.
Na závěr je možno ještě dodat, že Pavel Škréta byl také strýcem a poručníkem nejvýznamnějšího českého malíře 17. století Karla Škréty. Jeho kariéře a uměleckému rozvoji snad napomohly pohnuté osudy jeho rodiny, se kterou byl nucen po bělohorské porážce vycestovat do exilu. Procestoval celou Evropu a do vlasti se vrátil jako vyzrálý umělec až v roce 1638.
Zveřejněno v časopisu Merkur Revue.
